Dneska se spolu podíváme na roli oběti a migrénu. Jak spolu úzce souvisí a jak moc velký zásek to pro migreniky je, ale zároveň taky, proč v té roli oběti je občas dobrý setrvat.

Role oběti, co to je. Jen ve zkratce, protože o roli oběti už se toho hodně namluvilo a napsalo, ale myslím si, že ne stále dost.

Role oběti je nastavení mysli a vlastně i nastavení, bych řekla možná i srdce, které má ve své podstatě ochranný mechanismus, aby vlastně přikrylo ty největší bolesti tak, aby se z nich člověk úplně nezbláznil.

Zároveň je to nastavení pohodlný. A protože se vzdává odpovědnosti, vzdává se odpovědnosti za téměř vše, ne téměř – za vše. Role oběti totiž žije v tom, že ona je ovládaná systémem, okolím, okolnostmi, že třeba nemůže se z něčeho vymanit, musí jít s tím davem, a když všichni tvrdí že… dám příklad – migrén se nejde zbavit… tak se migrén nejde zbavit… Nemůžu ani pomyslet na to, že by to šlo. A tohle všechno umí role oběti.

Role oběti je v nás generačně zakořeněná

Teď to neberte tak, že… prosím vás, migrenici, že na vás útočím, že role oběti je nějaký póvl. To prosím vás rozhodně ne, vůbec. V roli oběti za prvé je 80 procent českého a světového národa. To je jedna věc. A druhá – role oběti je v nás tak generačně zakořeněná a je opravdu v našich myslích a v našich vzorcích chování, v podstatě dva tisíce let se to v nás buduje… Takže je úplně normální, že to tam je. Podporují to v nás dlouhodobě. Když vezmu jenom vaše nejbližší generace, ve škole se to ve vás podporovalo, protože systém, kterým je nastavený školský řád a vůbec školské oceňování, tak je nataven špatně – něco neumíš, budeš za to potrestan/á – to znamená vyzdvihování nedostatků. A následek je, že se pak vlastně bojíte těch svých nedostatků, protože za ně budete potrestáni.

Ve chvíli, kdy se vrátíme do doby nedávno minulé – totáč – ve chvíli, kdy prostě někdo trošku vyčuhoval, nešel úplně s davem, lup už dostal po palici, protože prostě čtvereček a všichni budeme ve čtverečku… A takhle je to dobře! Opět – jakákoliv nějaká vlastní iniciativa nebo nějaká v podstatě i vlastní odpovědnost, za to, že svůj život chci takhle anebo jinak, tak zase byla potrestaná. Vezměte si jenom disidenty – von zdrhnul, von je špatnej. Takže když vlastně někdo šel za tím voláním svýho srdce a za tou vnitřní touhou, byl špatnej.

Další, co podporuje roli oběti – vrátíme se do války, naše babičky, když prostě zdrhaly s dětmi, prababičky, když utíkaly, když se musely schovávat, když neměly, co jíst. Prostě tady byla opravdu holá existence ohrožená, no tak samozřejmě neměly neměly čas na nějaké přemýšlení, o tom jestli by je naplňovalo šití sukní a nebo stloukání másla, rozhodně ne… prostě přežít. A ty opravdu nedokázaly ovlivnit to, co se kolem nich děje, protože ta válka prostě byla všude. Takže zase nastavení toho, že musím poslouchat, co je kolem, abych vůbec přežila. A tohle všechno jsou nastavení i role oběti. Problém je ten, že on vlastně nikdo těm druhým neřekl, že už to není potřeba, že už válka není. Doufejme že zatím, i když podle toho, co se děje… No nicméně teď není… žijeme okamžikem, že válka není a že totáč skončil, že už naopak je oceňovaná jedinečnost. Jediný, co nám tam pořád drhne, tak je ten školský systém, ale snad i ten se postupně změní.

A že vlastně teď už je na čase převzít odpovědnost za ty svoje slova, za svoje činy, za svůj život. Ale odpovědnost zároveň není pohodlná, protože ve chvíli, kdy jste za něco odpovědný, tak už se vlastně nemůžete vymlouvat, protože to, že za něco převezmete odpovědnost, tak znamená, že si za to tak trošku jako můžete sami. Když to řeknu hodně nehezky. A v tu chvíli, vám nějaký výmluvy nepomůžou. A jakýkoliv výmluvy, který si dáte, tak je jenom ztráta energie a oddalování se od toho cíle, který jste si vytyčili.

Ale zpět k roli oběti

Role oběti zároveň je úžasný mechanismus obrany podvědomí, aby nebyla překročena hranice, kdy už to emočně přestaneme zvládat. A protože třeba i za tý války prostě nebyl čas na to se zhroutit… Nešlo to. Zhroutil jsi se, umřeš. Tečka. Tak i my máme nastavený, že do nějakého limitu ještě jako jsme schopný vnímat a řešit a nad nějaký limit už to přesahuje tu naší hranici, u každýho je ta hranice samozřejmě jiná, ale v tu chvíli my přestáváme, řešit, vnímat, jako se odevzdáváme, a to jenom kvůli tomu, abychom se z toho nezbláznili, aby nám nehráblo, protože i nám je samozřejmě jasný, že ve chvíli, kdy Kryštof Kolumbus připlave vodovodem… Tak už s tím nic moc neuděláme.

Takže, proč je naprosto v pořádku, když migrenik je v roli oběti, je právě tohle. A migréna je natolik devastační a natolik likvidační věc a natolik psychicky náročná, že je úplně normální, že po nějakých třech čtyřech záchvatech do ní člověk spadne, obzvláště, když se opakujou krátkou dobu za sebou. Jo ono líp se snáší migréna, která přijde třeba jednou za půl roku a trvá pět hodin a pak dá pokoj. Tak tam to není až zas tak úplně potřeba, ale ve chvíli, kdy mám klienty, kteří prostě mají migrény obden nebo minimálně jednou do týdne, ale pro změnu trvá dva dny, tak to už je tak likvidační, že vlastně vy nevíte pořádně, kdy můžete jít na nákup, protože vy už se pak bojíte, aby vás zase někde migréna nesestřelila u regálu s chlebem a teď se vám tam neudělalo blbě. Prostě ty lidi žijou permanentně ve stresu, permanentně v tom pocitu ohrožení.

Role oběti nechce nic měnit

V podstatě je to takovej pocit permanentně za války. Protože zase nikdy nevíte, kdy na váš dům padne bomba. Ve vašem případě vy nikdy nevíte, kdy bouchne migréna. Tak proto i nastává vlastně tenhle ten pocit nebo tohle to nastavení té role oběti, že jako na vás to nezáleží. Jenomže problém je ten, že ta role oběti vám neumožní, pokud s ní vědomě nezačnete pracovat, tak ona vám neumožní, se tý migrény zbavit. A když to zase stáhnu k tý válce… podepsat mírovou smlouvu. A protože role oběti vlastně nechce nic měnit, ona na to nemá. Ona se jenom veze, ale role oběti nikdy nic nezmění. Role oběti umí, vám vysvětlit, proč to nepůjde. Ta to umí dokonale.

Role oběti umí dokonale zamaskovat všechny možnosti, který byste i třeba mohli vidět, že něco jde jinak. A protože ona je takový trošku autista, ono se jí prostě líbí, že má tapiokový puding v 5 hodin, jak je v Rain Manovi. Já chci tapiokový puding, je v 17:00, tak role oběti je zvyklá na to, že má ta tapiokový puding v 5 hodin a ona ho vyžaduje. A když ho nedostane, tak o to víc může fňukat, že je na ní život zlej, protože nedostala tapiokový puding v pět hodin, ale role oběti nepůjde a nepůjde se ho naučit uvařit, proto aby si ho sama mohla udělat a aby v 16:30 zvedla zadek a šla si ho udělat, aby v 17:00 měla na stole tapiokový puding. To dělá tvůrce, to nedělá oběť.

Oběť vlastně čeká, co se s ní bude dít. A pak vyhodnotí, jestli jako je to dobrý anebo jestli je to důvod k tomu, dělat zase: „Já jsem zase ta chudinka. Já vám to říkala, já prostě nemůžu…“ Takhle se chová role oběti samozřejmě v různých modifikacích. Já jsem to poměrně dost přehrála, abyste to na tom viděli. A to, co vám migrenikům můžu doporučit – základní, co musíte udělat proto, abyste se z role oběti 7mohli dostat, tak je přijetí. Když se podíváte na terapii alkoholismu, tak to tam ve většině případů uvidíte taky. „Ahoj, jmenuji se Mirek a jsem alkoholik.“ Prostě musejí přijmout to, že mají problém.

Podívejte se na vnímání celého vašeho života

Ve vašem případě je potřeba přijmout to, že ta role oběti tam je. Schválně se dva tři dny pozorujte, pozorujte svoje jednání, pozorujte svoje reakce a zkuste se podívat na to, kdy vědomě tvoříte a přebíráte odpovědnost za to, že ano, já si za to v podstatě můžu sama, že tu migrénu ještě mám, protože doteď jsem prostě nepodnikla správný krok na to, abych se jí zbavila. Ano samozřejmě… Zkusila jsem všechno možný, ale prostě holt to nebylo to ono, holt to nebylo to, co na mně fungovalo. Takže ano… vlastně jsem za to odpovědná, prostě ještě jsem to nezkusila asi všechno. Takhle myslí tvůrce.

Role oběti by vám řekla: „Jo holka, tak to budeš mít do konce života, protože toho už se nezbavíš. Podívej se, co jsi vyzkoušela… už todle todle todle… všechno špatně.“ Vidíte ten rozdíl? A teď se zkuste podívat na vnímání celého vašeho života, protože role oběti není jenom ve stavu migrén, role oběti je prostě pořád. Ve chvíli, kdy do něj spadnete, tak vás ovlivňuje furt. Takže schválně dejte si tři dny a zkoumejte to. A potom ve chvíli, kdy už soudíte, že… nelíbí se mi to, ale holt to asi teda budou muset přijmout. Jako to si dobrovolně a s nadšením nepřizná nikdo, že je v roli oběti samozřejmě… No to se zase vraťme nohama na zem.

Jako neznám člověka, který by se mi vrhl do náručí a udělal: „Ježíšmarjá, to je skvělý, já jsem v roli oběti…“ No to prostě v žádném případě, jako to uvědomění je nepříjemný, musíte ho chroupnout, ideálně postupně. A samozřejmě, že se mu budete bránit, protože ta role oběti vám toto uvědomění se bude snažit blokovat, protože jí půjdete po krku. Takže ve chvíli, kdy jako v něčem žijete a vlastně máte jako klíště na sobě, což je ta role oběti, tak klíště ve chvíli, kdy uvidí, že máte v ruce nějaký repelent nebo něco podobného jako pinzetu, že ho chcete vytočit, tak neřekne vám dobrovolně: „Jo hele prosím tě takhle mě uchop, jo a tady ti to půjde nejlíp.“ Ne! Bude se vám tu pinzetu snažit vyrazit, repelent vylejt a já nevím, co všechno… Protože jí jde o krk. To je úplně normální, takže z toho fakt nemějte nějaký nějaký pocity méněcennosti nebo něčeho takového, vůbec… Je to fakt normální, jenom to přijmete. Není potřeba dělat nic víc, než jenom to přijmout.

Role oběti vám v uvědomění bude bránit

Základní, co potřebujete, je si to uvědomit. Říci: „OK, dobře, jsem v roli oběti.“ A teď začít analyzovat, proč. A to tak dlouho, dokud si neuvědomíte ty vzorce, které jste odkoukali, protože ty jste si vy nevymysleli, vy jste to odkoukali už od rodičů a rodiče je odkoupili od jejich rodičů. A takhle si to hezky předáváme. Teď do toho si zakomponujte sem tam nějaký zásek z křesťanství a takové to – všechno zvládneš sám, nejlépe u chlapů, a chlapi nebrečí a lup ho a emoce nejsou žádaný, jasně, protože když máte emoční prázdno, tak jste snad neovladatelný. A tohle to všechno, když si tam přihodíte, tak pochopíte, že máte před sebou dost práce. Ale ta práce není neřešitelná.

Začněte jenom s tím uvědoměním. Zatím vám nebudu říkat další postup. Když to na vás všechno vychrlím, tak uděláte: „Ježíšmarjá, toho je moc, no to já v životě nezvládnu.“ A to zase udělá ta vaše role oběti. Opravdu první krok je uvědomění… uvědomění a začít se šťourat, a začít to analyzovat, který ty vzorce chování vás do tý role oběti strkají a zároveň už si můžete i – ti odvážnější z vás – si můžou už jako zkoušet toho tvůrce. Si řeknete: „Dobře, teď mi naskakuje zase role oběti. Jasně… ale já už vědomě vím, že to takhle nechci.“ A ten vzorec, který mi tohle to dělá, tak si ho uvědomím, přijmu, že je mojí součástí, a začnu ho měnit a začnu na něm pracovat.

Takže tohle je to, co pro sebe v tuto chvíli můžete udělat.