Dnes bych vám opět ráda sdělila něco o roli oběti, protože role oběti není nikdy dost. Je to velmi rozšířené téma, které hýbe společností.

V dnešním článku se koukneme na úhel, kdy děti, respektive teď už dospělí lidé, mají pocit, že vlastně nemohou být v životě šťastní, protože za to mohou jejich rodiče, protože jim vytvořili nějaký blok nebo nějaké trauma nebo cokoliv.

Jedna moje kamarádka mě neskutečně pobavila tím, když pravila: „Já jsem se svým dětem omluvila i za ty punčocháče a stejně to nebylo dost.“

Nejdřív jsem to vůbec nechápala, co tím myslí, zůstala jsem na ni koukat: „Cože, ty ses jim omluvila za to, že jsi jim dávala punčocháče?“

Tak ano, za takové ty hnědé pučocháče… totáčovské děti si to určitě budou pamatovat. Takové ty příšerné punčocháče, s tím klínem na zadku, paty jsme vždycky měli u špiček, takhle jsem to camrali před sebou, zabíjeli jsme se o to, kousalo to, nepříjemné to bylo, ale prostě nic lepšího nebylo. Mámy chtěly, aby nám nebyla zima, tak nás do nich cpaly.

Další způsob, jak se role oběti manifestuje

No tak i za tohle se jim omluvila, a stejně dětičky usoudily, že vlastně mají asi nejhorší matku ve střední Evropě, a proto teď nemůžou být šťastné. A to je přesně zase ukázka dalšího způsobu, jakým se role oběti dokáží krásně manifestovat.

A je to o tom, že aby si ten teď už dospělý člověk uvědomil, že si v podstatě i vybral jaké záseky v dětství si má utvořit. V někom ty punčocháče mohou způsobit pocit, že není dostatečně krásný, úžasný, skvělý a že vlastně není dost dobrý, ale v někom jiném ty punčocháče nezpůsobí vůbec nic, protože pochopí, že to máma myslela dobře, takže není problémem těch rodičů, že nám dávali punčocháče nebo naopak nedávali.

Nebo že vám dávali kulich a nebo vám dávali čelenku, to je úplně jedno. Nebo že jste měli růžové autíčko a zelenou lopatičku nebo zelené autíčko a růžovou lopatičkou. Nebo že vám někdo na písečku vzal lopatičku a podobně.

To vůbec není chyba rodičů, a pokud se z toho to dítě, a později i dospělý člověk, udělá nějaké životní přesvědčení, nějakou zkušenost, nějakou bolest z dětství, tak je to pouze volba toho člověka na nevědomé úrovni a v podstatě tím ukazuje duše to, že ona si toto přišla zpracovat.

Takže pokud si vaše duše přišla zpracovat to, že třeba máte pocit, že nejste dost dobří, protože jste museli mít ve školce punčocháče, tak kdyby vám máma nedala punčocháče, tak byste si to stejně nějakým způsobem vytvořili, protože to prostě tak má být a vy si tohle potřebujete zpracovat a je teď na vás, jak to uchopíte. Jestli se budete vymlouvat na to, že díky tomu, že jste měli punčocháče, tak teď nemůžete být šťastní, a nedaří se vám, protože tam máte tak velké vnitřní zranění, anebo jestli řeknete: „OK, dobře, chápu.“

Punčocháče sice nebyly úplně to ono, nicméně chápu, proč mi je moje máma dávala, protože prostě v té době nic jiného nebylo, a nechtěla, aby mi mrznul zadeček. Když to vezmete takhle, že vlastně vy jste si z toho udělali to, co bylo pro váš vývoj potřeba, a že tudíž je vaše zkouška a váš úkol to něco, třeba ten pocit – nejsem dost dobrá – zpracovat a vymanit se z něj, tak pochopíte, že rodiče za to vůbec nemůžou.

Rodiče dělají to nejlepší, co v danou chvíli umí

Rodiče dělají v rámci svých možností a nastavení vždy to nejlepší pro dítě. Pokud teda to není rodič psychopat, ale prosím vás, vy, co máte tendenci se vymlouvat na to, že vaše máma je tak strašná a váš táta je tak strašný a já nevím co všechno, tak rodič psychopat se vyskytuje v opravdu psychopatické formě, tak jeden třeba ze 100 tisíc, a ne že každý druhý je psychopat.

Ne, jenom váš úhel pohledu už teď nesouzní s tím, co ten rodič předtím dělal, ale věřte mi, že kdyby to uměl líp, tak by to tak udělal, protože takhle jsme nastavení, a každý člověk, pokud mu opravdu nešvihlo úplně, jakože připlaval vodovodem nebo něco podobného, tak dělá všechno, jak nejlíp umí. Protože mu to tak velí jeho genetika, aby to tak dělal. Takhle nás prostě matka příroda udělala a poskládala.

Takže pokud vám máma dávala ty příšerné punčocháče, tak mi věřte, že to opravdu dělala ve svém nejlepším vědomí a svědomí. Pokud se samozřejmě stane, že to nejsou jenom punčocháče, že jsou tam daleko horší problémy, daleko tvrdší zásek, já nevím, například rodiče alkoholici, tak kdyby oni uměli nechlastat, tak by nechlastali. Ale třeba byli natolik velcí slaboši, že to prostě jinak neuměli.

Nebo dost častá traumata jsou z opuštění rodičů, že se například vaši rozvedli, a ani to nebylo úplně růžové. Tak zase, kdyby to uměli ti rodiče jinak, kdyby ten táta nemusel odejít, protože to prostě nezvládl, nebo zase byl moc slabý, nebo ho máma deptala natolik, že už prostě nevydržel, cokoliv tam může být, tak on by to neudělal nebo ona.

Z toho, co se stalo, vytáhni, co potřebuješ zpracovat

Je nesmysl a je strašně neefektivní, se vymlouvat na to, že vy teď musíte trpět a že musíte být nešťastní, protože se vám stalo něco v dětství a vy se teď v tom zase musíte hňahňat.

Ve chvíli, kdy by se v tomhle budete hňahňat, tak se z toho nevymaníte a je to blbost. Je to úplně zbytečné, protože stačí jenom si připustit OK, dobře. Já jsem si z toho, co se mi v životě stalo, vytáhnul nebo vytáhla to, co potřebuju nebo co potřebovala moje duše si prostě zpracovat, co já se musím naučit, a tím pádem bych si to bývala vytáhla, ať už z toho, že nás opustil táta, neplatil alimenty, nebo že nějaký z rodičů zemřel nebo že mi matka dala punčocháče.

Nebo výsledně byste si to vytáhli i z toho, že půjdete na houby a nenajdete je. To je fakt úplně jedno, prostě vaše duše si potřebovala tohleto vytáhnout, tak si to vytáhla. A vytáhne si to fakt i z toho, že vám na pískovišti někdo vzal lopatičku nebo odjel s autíčkem, nějakou tou Tatrou, nejlépe plastovou, nebo jste ji třeba neměli tu Tatru. A teď za to nenávidíte rodiče, že vám nekoupili autíčko, a proto vy teď máte, já nevím, záseky ohledně hojnosti, protože jste neměli autíčko.

To je taky hodně časté, to taky dost často slýchám. Tohle to jsou opět přesně ty výmluvy, kdy role oběti umí neuvěřitelné pohádky. Opravdu fakt Andersen hadr. Tady se vám to zase ukazuje, zase je to o tom, že vaše role oběti a váš mozek vytvoří takové paskvily jenom, aby vy jste si něco nemuseli přiznat, že to je třeba, nechci říct přímo vaše vina, protože tohle není vaše vina, ale je to váš vývoj.

Je to nastavení toho, co se máte naučit, je to nastavení toho, co máte chroupnout. Je to prostě vaše vyšší volba. Je to volba vaší duše, vašeho systému, vašeho vlastně i nevědomí, protože nevědomí paradoxně ví víc, než vědomí. Ví, co si duše potřebuje zpracovat. Z vašich zkušeností a z vašich myšlenek a vůbec ze situací, které se vám dějí, si nevědomí vytahuje to, co podporuje volbu duše, co si potřebuje zpracovat.

Takže za to opravdu nemůže máma, že vám dávala punčocháče, a nemůže za to vlastně nikdo. Je to prostě fakt, který úplně ideálně přijmete, že OK, tohle to je moje volba. A ani ne vlastně volba vaší duše. Je to vaše volba, protože vy a duše jste jedno, nebýt duše, jste mrtví. Ve chvíli, kdy vás duše opustí, tělo umírá. Takže zase je nesmysl to házet na duši: „Dobře, tak to tedy nebyla máma s punčocháčema, ale je to ta duše! Ta za to může! Jo, ta může za to, že já teď nemám na svoje vysněný auto, protože duše mi přikázala, že teda nebudu mít tu Tatru na písečku.“

Vaše duše a tělo jedno jest

Tak pozor, abyste nesklouzli do tohoto, že mámě odpustíte a na duši to hodíte. To je ještě horší. Zkuste přijmout to, že duše a tělo jedno jest, a tělo úplně občas neví, kam duše směřuje, ale ona ho ta duše jako dost výraznými kopanci kope.

Ovšem některá těla jsou dost hluchá a dost plechová na to, aby to ucítila. Ale dřív nebo později to stejně zjistíte. A zase se z té role oběti přehoďte do toho, že dobře, tohle je startovní pozice, tohle si potřebujeme chroupnout, OK. Ten zásek už tam je, ten program z dětství už tam je. A teď pojďme máknout na tom, abychom ho zpracovali, abychom ho vyčistili, abychom ho naopak otočili v náš prospěch, protože ve chvíli, kdy už tam nějakou takovouto bolest máte, a zpracujete ji, tak o to víc ona vás posilní.

Znáte pohádku Čaroděj země moří? To je dvoudílná pohádka. Pohádky jsou v tomhle takové hezké, když víte, co tam máte hledat. Celý ten dvoudílný film je o tom, že ten, kdo se snaží utéct před svým stínem a před svojí bolestí a před tím, co se mu v životě nelíbí, tak ten se stane štvanou zvěří a ten stín ho bude chtít zabít.

Ale ve chvíli, kdy hlavní hrdina pochopí, že stín jsou pouze jeho negativní stránky, nějaká stinná stránka (ve vašem případě to mohou být třeba bolesti), osloví je a přijme je, tak o to je silnější a dostane dostatečnou sílu na to, aby porazil svého protivníka.

Celé je to o tom, že ve chvíli, kdy přijmete i negativní stránku, co k vám patří, a začnete s ní pracovat, tak tím se vlastně zdvojnásobí vaše síla, protože ta druhá půlka jsou právě ty bolesti.