Dneska se spolu podíváme na roli oběti. Role oběti je velice důležitá role v našem životě, ale taky velice likvidační.

Ruku na srdce, koho z vás už napadlo, že se pro rodinu můžete rozkrájet, že kolem nich skáčete, ošetřujete je, opečováváte je, a ti „parchanti“ si toho ani neváží, vůbec neberou v potaz váš čas, vaši energii, a to, jak vy se o ně mohutně staráte?

A ve své podstatě to pak vyústí v to, že vy se cítíte frustrovaně, nasraně, zneužívaně? A říkáte si: „No tak já už se o ně starat nebudu, protože oni si toho ani neváží, a jsou to… špatně jsem je vychoval/a a nevděční dobytci to jsou… A všechno je to… a já jsem ten chudák / ta chudinka…“ a už to vidíme, kde bude asi ta oběť.

„Já jsem ten chudák / ta chudinka, které si nikdo neváží.“

Ve chvíli, kdy vám tohle proběhne hlavou, tak v tu chvíli sklouzáváte k roli oběti. Role oběti je velmi pohodlná. Je to úžasná ulevující role. Protože ona vám říká: „To já ne, to oni, to oni jsou na mě oškliví, oni si toho neváží.“ Ještě nejlépe se tam tak jako v dálce, ale úplně nepatrně, mihne: „No tak asi jsem je trošku blbě vychoval/a nebo tak, že jo.“

„No ale zase to oni, to oni si… já s mojí dobrou výchovou jsem dal/a všechno, co jsem mohl/a, a oni si to takhle blbě z toho vzali, a oni si teď neváží toho, co pro ně dělám a vlastně vůbec té mojí energie, kterou já jim dávám, a přitom já bych se pro ně tak rozkrájel/a, já je tak miluju. No oni jsou dobytci nevděční…“ Oni nejsou dobytci nevděční, oni jenom nenaskakují na vaši roli oběti.

Role oběti je nastavení mysli

Toto nastavení svádí všechno na někoho nebo na něco jiného. Role oběti si nepřipustí, že by chyba mohla být v ní, a role oběti si nepřipustí odpovědnost za to, co se jí v životě děje. Ona je dokonalá v tom, co všechno vymyslí, kdo všechno za to může a co všechno za to může. Role oběti je úžasný a dokonalý iluzionista, umí vám vyprávět takové pohádky, že se vám vůbec o nich ani nesní, to kdybyste napsali, kam se na to hrabe Špalíček…

To jsou tak úžasné konstrukce, které role oběti umí, že nad nimi zůstává až rozum stát. Role oběti je ve své podstatě záchranný mechanismus, aby nám z něčeho nehráblo. Je dobře si jí třeba na pár dní připustit, když se něco hodně zásadního stane. Trošku se v ní jako poňuchňat, ale honem rychle z ní zase vypadnout, protože pokud jste v roli oběti dlouho, tak je to totálně destrukční pro váš život, protože role oběti neumí tvořit.

Role oběti se veze a veze se ještě na vlně něčeho, co vlastně ona ani nechce. A vzhledem k tomu, že vesmír nám říká: „Převezměte odpovědnost za svoje myšlenky, za svoje činy.“ Tak role oběti ve chvíli, kdy odmítá převzít odpovědnost za svůj život a za to, že to, co se jí děje, tak je vlastně takhle dobře. Tak role oběti popírá tenhle základní univerzální vesmírný zákon.

Logicky, co se stane… dostane za to přes držku jakýmkoliv způsobem. Vesmír pak už si nevybírá, tak už to prostě kosí. Padla, kam padla. Protože prostě jdete proti základnímu zákonu.

Základ je prostě převzít odpovědnost za svoje činy a za své myšlenky. Což ale znamená, přestat se vymlouvat. Přestat se vymlouvat na to, že to oni, to ono, to tamto, to tohle… to cokoliv jiného, jenom „Já ne… ne, já ne… já jsem přece ten chudák / ta chudinka, já nemůžu.“ Tak tohle je role oběti, samozřejmě přehráno, je to hodně zvýrazněné, abyste to pochopili, odkud se to bere. Ale ve chvíli, kdy v roli oběti setrváte dlouho, a bohužel většina obětí, co kolem sebe vidím, tak jsou v ní léta až desetiletí, tak se pak jenom divíte, že se to ve vašem životě kazí víc a víc a že se vlastně nic neděje podle toho, co byste chtěli.

Co v sobě máte, tak to si přitahujete

A že už máte i pocit, že byste si třeba zasloužili něco dobrého, aby vás třeba i okolí ocenilo, aby vy sami jste se ocenili. A nemůžete, pokud jste v roli oběti. Nečekejte žádné ocenění, čekejte jenom to, že si přitáhnete potvrzení toho, jaké jste oběti. Protože samozřejmě to, co v sobě máte, tak to si přitahujete. Klasický zákon tohoto zrcadlení, nebo vůbec toho, že to, jak vibruji, tak to si přitahuji.

Každý tomu říká trošku jinak, někdo magnetismus, někdo zrcadlení, někdo nastavení mysli, je to úplně jedno, jak tomu budete říkat, výsledek je stejný. Prostě to, čemu vnitřně věříte, a role oběti věří v to, že je chudinka, tak její mozek a celé tělo, a i univerzum udělá všechno pro to, aby jí tu chudinku potvrdilo. Takže samozřejmě, co se bude dít? Samé katastrofy, protože to bude chtít potvrzovat to chudinkovství.

Bude to jedna ťafka za druhou, aby role oběti si řekla: „Já jsem vám to říkala. To zase je to potvrzení toho, jaký já jsem chudák“. Jo a bude se v tom hňahňat čím dál, tím víc. Jediná varianta na tohleto je, nakopat se do zadku. Usoudit, že už to stačilo, a přijmout odpovědnost za to, co se mi v životě děje. Přijmout odpovědnost za to, že pokud se mi děje něco, co nechci, tak si za to prostě a jednoduše můžu sám / sama.

Můžu si za to tím, jak jsem doteď fungoval/a, jak ta moje hlava byla nastavená. A jediný, kdo to dokáže změnit, tak jsem zase já. A ono mnohokrát stačí jenom to, si připustit, že v té roli oběti jste. Samozřejmě, že to není úplně hezké připuštění, že jo, takže se nám do něj nechce. Ale mnohokrát stačí opravdu si to jenom připustit, že to tak je. A ono už to pak nějak samo se… Ono už se pak začnou dít divy.

Jestli jste viděli pohádku Micimutr, tam je to moc hezky vysvětlené. Libuška Šafránková tam hraje takovou správnou moderní čarodějku a tomu hlavnímu hrdinovi tam říká: „Udělej něco. Ty udělej něco, já už za tebe ten zbytek dotáhnu, ale ten první krok, to aspoň něco, musíš udělat ty“. 

A přesně takhle to je i s rolí oběti

Aspoň si připustit to, že v ní jsem. Ono totiž pak už ve chvíli, kdy si připouštíte, že v ní jste, tak samozřejmě vaše vědomí už nedovolí, abyste v ní zůstali, protože už si řeknete: „No ale počkej, jako já v tom nechci být, že jo. Mně se to nelíbí, tak když už jsem si připustil/a, že v ní jsem, tak taky koukám zvednout zadek a jdu s tím něco dělat, a ne že zůstanu sedět na místě a že budu fňukat.“

Z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že loni v květnu jsem zažila velký životní kotrmelec, a když jsem se probrala z nejhoršího psychického a i zdravotního šoku, tak najednou jsem zjistila, že to nejsem já.

Že nemám sílu. Že jsem vlastně taková jako lemroidní. Prostě mi něco chybí. Zjistila jsem, že tam není ten můj drajv, ta moje energie. Vy, co mě znáte dobře, tak víte, že prostě já jsem fakt energetické torpédo. A tehdy jsem se tak jako ploužila, říkala jsem si: „No tak to bude asi tou ztrátou krve a jako že furt nejsem jako ready fyzicky.“ A pak mi to došlo, že vlastně já jsem přesně sklouzla do té roli oběti.

A najednou to bylo, jako kdyby někdo vyrval ze mě tu mojí podstatu. To moje já, tu energii… Plíce jakoby mi někdo vzal. Tam byla díra a já jsem dělala: „hhhh“ a to bylo celé, čeho já jsem byla tenkrát schopná. Pak mi to vlastně scvaklo, proč to tak bylo. Protože já jsem přesně do téhle role oběti sklouzla a teď jsem se v ní hňahňala, než mi došlo, že v ní jsem, abych se z ní zase velmi rychle vykopla pryč a abych se zase stala pánem svého života a svého vědění a hlavně svého cítění.

Tenhle příklad, který jsem vám dávala dneska, tak to je ten, který já teď kolem sebe vidím nejčastěji. Takže zkuste se i vy, kdo třeba jenom máte pocit, že máte doma rozmazlené děti, které si vás neváží, nebo se vám děje v životě něco jiného, co se vám ne úplně líbí, tak se zkuste zamyslet nad tím, jestli tam ta role oběti nefiguruje taky.

Pozitivní na závěr je, že je velice jednoduché se z ní dostat. Stačí si jenom připustit, že v ní jste, pak už zvednout zadek a jít se z ní vykopat.